Šárka Procházková

Veselé Velikonoce

2008-03-25T21:45:00.010+01:00

Rodiče mi sice na neděli slíbili výlet, ale nakonec jsme zase vyrazili jen po okolí. Byla to taková historická exkurze, protože táta mi chtěl ukázat internát, ve kterém bydlel, když studoval střední školu. Vzpomínal, jak se tam učil jezdit na kolečkových bruslích a jak chodil na brigády. Já jsem ale pokukovala po okolí, kde byla spousta dětských hřišť a vybírala si, kam se budu chodit klouzat na klouzačku a houpat na houpačce. Večer mě táta na mámin příkaz vykoupal, protože v pondělí jsme měli mít velkou návštěvu – měla se mi přijet ukázat nová teta, kterou pojmenovali po mně.
Teta Šárka přivezla mimino, které je prý mladší než já. No nevím, bylo totiž větší. Máma mi sice celou neděli vysvětlovala, že to bude moje nová kamarádka, ale do toho mám taky snad co mluvit. Vymyslela jsem proto lest. Jakmile návštěva přijela, tvářila jsem se, že jsem právě usnula. Tak jsem mohla tetu i miminko Emču nerušeně pozorovat. A dobře jsem udělala. Jakmile se zavřely dveře, máma na mě snad úplně zapomněla a začala koukat na Emču a dokonce si ji chtěla pochovat. Ta se naštěstí hned nesouhlasně rozbrečela. Měla jsem pro ni pochopení - co si ji má co chovat cizí máma, když má svoji vlastní. Teta Šárka mezitím Emču nakrmila z lahvičky a pak vytáhla barevnou taštičku, ve které se schovával dárek pro mě. Byla jsem tak zvědavá, že jsem málem zapomněla, že jako spím a zakřičela jsem. Máma ke mně rychle běžela, těšila se, jak mě předvede. Sotva jsem stihla zavřít oči. Všem tak nezbylo než vyrazit na slibovanou procházku. Zatímco včera jsme šli po stopách táty, dneska to bylo po stopách tety. Kousek odtud prý bydlela. No já nevím, byl to takový dům, jako všechny ostatní, ale máma hned s tetou vzpomínaly, co tenkrát dělaly a jak to tam vypadalo…, prostě hrozná otrava. Tak jsem se raději přidala k Emě a tvrdě jsem usnula. Vzbudila jsem se až když kočárek zastavil před naším domem. A dala jsem to mámě pořádně najevo. Emče se taky nelíbilo, že její kočárek zastavil, ale teta ji rychle přestěhovala do auta. Skoro jsme se nestihly rozloučit. Máma mi doma trochu vyčítala, že teď když návštěva odjela jsem čilá jako rybička, ale já si myslím, že se návštěva vydařila. S Emčou máme stejné zájmy - spaní v kočárku, dudlání dudlíků a hlasité protestování proti všemu, co se nám nelíbí. A ještě něco. Světlušku Freddie, která se schovávala v té barevné taštičce. Cinká, píská a šustí křídly. Mohl by to být začátek dobrého přátelství.
Ani další den jsem neměla chvíli klidu. Jeli jsme za doktorem Zezulákem. Tedy já nevěděla, že se tak jmenuje, ale jakmile jsem viděla jeho dlouhé rozčepýřené vlasy a uslyšela hluboký hlas, bylo jasné, že to musí být jedině Zezulák. Sotva jsem stihla zavést řeč, už mě táta připlácl na bříško a doktor lechtal na zádech a prohlížel mé ledviny. Mezitím se bavil s rodiči a já se v té potupné nespolečenské pozici vůbec nemohla zúčastnit konverzace. Jejich vtípky ale netrvaly dlouho. Zezulák jim oznámil, že je vše na svém místě a rodiče to vyjeli oslavit do Cukrárny u Elišky. Doma se pak radostně nacpávali větrníky a mně nedali ani kousek. Hamouni.
V sobotu mě přijela navštívit prababička Zdenka. Rodiče potěšila skvělými řízky a mně zazpívala dlouhatánskou ukolébavku. Byla tak dlouhá, až jsem při tom všem chování a zpívání úplně usnula.
Další větší cestu jsem podnikla až v neděli. Z Litomyšle přijeli prarodiče, že prý budeme slavit velikonoce u nich. Máma mi sbalila dupačky, houpačku a světlušku Freddie a jelo se. Z cesty si tradičně nic nepamatuji, protože mě zvuk motoru vždycky uspí, v Litomyšli na mě ale čekal starý známý – pes Cézar. Ze starého režimu mnoho nezbylo. V pondělí šla máma ke kadeřnici, v úterý na vystoupení Radúzy. A ani jednou mě nevzala s sebou. Má teď nový jarní sestřih a já musím zůstat ve starém. Přitom bych potřebovala krášlicí salón taky navštívit. Na temeni se mi udělala lysinka a už mě nebaví mít pořád stejný účes jako má táta. I když moje vlasy ty jeho poněkud přerostly. Kvůli té lysince musím neustále zvedat hlavičku, aby si ji nikdy nevšiml. Taky mě za to všichni chválí. I když je za co. Je to pěkná dřina.
Kromě zvedání hlavičky trénuji už třetí týden úsměvy. Nejlíp mi jdou po ránu, tak kolem páté, šesté. Po noci jsem pěkně vyspinkaná a úsměv od ucha k uchu, to jde skoro samo. Máma je vždycky děsně potěšená, i když by asi byla radši, kdybych se na ni smála třeba až kolem osmé. Sem tam se mi podaří i něco říct. Sice to zní jako výskání, ale zatím snad vždycky nakonec pochopili, co chci sdělit. Nejsrozumitelnější je moje vzteklé „ge“. Sotva ho dořeknu, už sahá máma po dudlíku. Taky se už snažím odrážet nožičkami, to mi ale máma zakazuje, prý jsem na to ještě malá.
V úterý mi máma probrala šatník. Vyřadila některá bodíčka a dupačky velikosti 62. Jsem na sebe pyšná, už vrůstám do 68. Takové tempo chce pevnou vůli a brzké vstávání s rozcvičkou. Na procházce jsem měla naposledy svoji oblíbenou růžovou čepici s beránkem. Už mi z ní lezlo ucho. Od příště si do vánice narazím buď chlupatou čepici s ouškama nebo beranici s tučňákem. Do té ale ještě musím trochu dorůst.
Ve čtvrtek večer přijel táta. Byl v archivu v Zámrsku, kde pátral po mých předcích. Už mi jich našel desítky, a pořád je nemá všechny. Jsem asi z pěkně rozvětvené rodiny. I když ještě že mám těch příbuzných tolik. Aspoň mi má kdo dělat společnost. Po babičce a dědovi se mi v pátek věnoval táta, protože máma si dopoledne zase někam vyrazila. Už by jí to měl někdo vážně zatrhnout.
Před velikonocemi jsme si udělali několik výletů do přírody. Táta během nich neustále pokukoval po vrbách a keřících, takže vana v prádelně byla večer plná proutí. To tedy nevím, co ho to zase popadlo. V neděli jsme si pak vyjeli na zámek do Nových Hradů. Kočárek pěkně svištěl po lesní asfaltce. Ale jen do chvíle, než se táta rozhodl, že výlet bude delší a začal se s ním drápat do bahnitého kopce. Můj krásný městský kočár se v polích obalil rezavým bahnem a navíc nás zavála vánice. Chtěla jsem se do toho vložit, ale s šílencem se člověk nemá pouštět do křížku, tak jsem radši usnula. Probudila jsem se až před zámkem, kde se zrovna všichni dohadovali, co s obědem, protože zámecká restaurace byla zavřená. Ujistila jsem se, že mámu nenechali v lesích a pustila problémy s jídlem z hlavy. Nakonec se první restaurací, kterou jsem navštívila, stala restaurace U Kolji. Akorát že já jsem zase nic nedostala. A všichni si přede mnou pochvalovali místní ukrajinskou kuchyni. Jen do chvíle, než jsem hlasitě vyjádřila své mínění. Pak rychle dojedli a jelo se domů.
Odpoledne jsem totiž měla návštěvu až z Pardubic. Přijeli teta se strejdou. Zvedala jsem hlavičku ze všech sil a teta to taky dokázala náležitě ocenit. Ukázala bych jim i svůj první úsměv, ale byla jsem trochu unavená a táta mě choval celou dobu v náručí. Takže jsem při tom hovoru úplně usnula. Večer začala máma barvit vajíčka. V zasněžené zahradě hledala různé lístky tak dlouho, až ji luplo v zádech. Chodí v předklonu a heká. A taky mě nemůže nosit, takže mě má na starosti táta. To jsem zvědavá, jestli to zvládne.
V pondělí jsem oslavila své první Velikonoce. Když na mě šel táta a děda s pomlázkou, oslňovaly mě blesky fotoaparátů, v pozadí vrčela kamera. Připadala jsem si jako filmová hvězda. Dokonce mě přišli vyšlehat i dva úplně cizí kluci. To jsem nevěděla, že jsem v Litomyšli tak populární.

Běhání po doktorech

2008-03-09T01:12:00.003+01:00

V pondělí 3. března jsem šla na kontrolu s kyčlemi a na rozdíl od ostatních miminek jsem v čekárně tentokrát způsobně spala. Panu doktorovi se nelíbilo mé protahování a mrskání, tak jsem se mu pomstila a snažila se ho osvěžit. Odnesla to bohužel jenom plínka. Přes toto malé extempore doktor nakonec konstatoval, že se mi kyčle od poslední návštěvy zlepšily - plínku navíc však musím nosit i do příští (možná už poslední) návštěvy.

V úterý mě čekalo velké vyšetření u dětské MUDry. Byla jsem pečlivě změřena a zvážena a rodiče se při mých mírách dmuli pýchou. Měřím už 53 cm (za posledních 48 dnů jsem vyrostla o 5 cm), vážím 3820 g (přírůstek 450 g za 19 dnů) a obvod šišky mám 37 cm (nárůst o 3,5 cm za 48 dnů). Paní doktorce jsem se opět velmi líbila a to přesně do chvíle, než mě s upírkou uchopily pevně v náručí. Protože jsem chytré miminko, vytušila jsem jakou lumpárnu se mnou zas chtějí provádět, a ze všech sil jsem začala volat o pomoc. Nebylo mi to jako obvykle nic platné a tak mě táta mohl vysvobodit až poté, co si čím dál hladovější upírka vítězně odnesla tři zkumavky plné krve s tím, že „výsledky budou za týden“. Paní doktorka mě pochválila za to jak už hezky sleduji okolí, ale když se mě pokoušela rozesmát, bylo toho na mě už moc a tak jsem na ní vyplázla jazyk.
Jelikož se rodičům ani dětské MUDře nelíbilo, že se má pupeční kýla stále zvětšuje, rozhodli jsme se, že ve stejný den stihneme ještě návštěvu na chirurgii. Čekárna tentokrát nebyla tolik narvaná jako posledně, takže jsme se s tátou pohodlně usadili, zatímco máma vyřizovala formality. Opět jsem šla na řadu bez čekání a místo mladého svalovce se mě tentokrát ujala mladá doktorka. Po prozkoumání mého pupíku nám s úsměvem sdělila, že nic akutního nehrozí a dokonce mi dala naději, že se kýla možná ještě vstřebá a já nebudu muset na operaci. Doktorčin úsměv jsem opětovala, což pobavilo rodiče, kteří předtím sledovali marnou snahu dětské MUDry mě všelijakým způsobem rozesmát.
Ve středu se mého prvního úsměvu dočkali také rodiče. Nejdřív jsem se usmála na mámu a když si mě vzal táta po krmení do náruče a chvíli mě houpal, usmála jsem se i na něj. Večer se mi nechtělo usínat v postýlce a tak jsem se jako žába rozvalila na tátovi, který se zas rozvalil na novou pohovku. Zbytek týdne probíhal podle jednoho scénáře a trávila jsem ho především častým spánkem, pozorováním berušek od dědy Mirka a babičky Inky létajících nad postýlkou a občasnými ranními úsměvy. Máma s povděkem kvituje, že jsem zredukovala četnost krmení – jím teď jen šestkrát denně, zato si však dopřávám větší nášup i delší spánek. Nevýhodou je, že si po takovém nášupu občas pořádně ublinknu, což se moc nelíbí tátovi. V pátek jsem prospala skoro celý den – dopoledne v postýlce a odpoledne na nové hrací dečce od dědy Michala. Musím říct, že se mi na ní hezky leží a dokonce už dosáhnu na plyšový měsíc zavěšený na hrazdičce. Poslední tři dny mě rodiče nevzali na žádnou procházku, ale to se změní hned v neděli, protože se chystáme na malý výlet - jsem zvědavá, kam mě rodiče vytáhnou.

První úsměv

2008-03-08T17:49:00.006+01:00

V neděli 24. února se po odjezdu táty, sestřenek a tety se strejdou najednou z litomyšlského domu vytratil všechen hluk. Cézar si hned připadal o mnoho důležitější a to i přesto, že ode mě byl při mém pobytu v kočárku na terase oddělen zábranou. Mně se ten nenadálý klid až tak nezamlouval a tak se mi večer špatně usínalo. Po marných pokusech mámy s babičkou mě uspat jsem nakonec usnula až u dědy. V koupelně jsem si oblíbila přebalovací pult a to zvláště poté, co mi máma vždy naplno pustí teplomet. Taky jsem zjistila, že mi dost sluší zelená barva – dosud jsem sice nic zeleného v šatníku neměla, ale teta Míša se strejdou Jirkou mi koupili zelené bodíčko a jak mi panečku slušelo. Slušet mi určitě budou i zlaté náušnice s růžovými kamínky, které mi darovala babička Inka; jen musím ještě počkat, než se mi pro ně v uších udělají otvůrky. Podle doktorky to bude nejdřív v létě. Dny v Litomyšli pomalu plynuly a já jsem je kromě jídla a spánku trávila procházkami a sledováním okolí. Začíná se mi tříbit zrak a tak sem tam udělám mámě radost a zadívám se na chrastítko nebo jinou hračku se kterou si máma zrovna hraje. Máma opět využila příležitosti a v nestřežené chvilce zkonfiskovala sestřenici další věcičku – tentokrát to bylo sluníčkové chrastítko s gumovými kousátky. Kdyby tak máma věděla, že táta Klárku s chrastítkem stihl ještě před odjezdem vyfotit. Jak bude tohle máma vysvětlovat…

V Litomyšli jsem také vykouzlila svůj první vědomý úsměv – tou šťastnou byla babička Inka, a to přesto, že si máma mým úsměvem nebyla úplně jistá. Babička s dědou mi také poskytli údaje o předcích z máminy strany, takže je táta hned zanesl do rodokmenu a já si doplnila vědomosti. Na pátek 29. února byla naplánována cesta zpátky do Prahy. Ráno jsem sice trochu stávkovala a odmítala se probudit, ale nakonec jsem ustoupila a byla opět na chvíli přestěhována do autosedačky. Celou cestu autem jsem proklimbala a probudila se doma jen chvilku poté, co se z kuchyně začala linout vůně holandské goudy, kterou táta právě vybalil a na kterou vzápětí hbitě zaútočila máma vyzbrojená veleostrým nožíkem od tety. Táta měl ze začátku pocit, že ho po 5 dnech odloučení moc nepoznávám, ale poté, co jsem si ho řádně očichala, byl vzat na milost, zvláště když mě nosil na bříšku a já mohla pozorovat široké okolí. První březnový den jsem se probudila do pošmourného rána. Za oknem honil vítr ulámané větve po zemi a mraky po obloze, občas zapršelo, a okna otevřená na mikroventilaci vydávala táhlý zvuk meluzíny. Přes veškerý nečas nás s tátou máma odpoledne vyhnala na procházku s kočárkem. Pravda, moc jiných miminek jsme za vichřice nepotkali, ale nic jsme si z toho nedělali a objevovali blízké i vzdálenější okolí. Jen dvě ulice od našeho bytu jsme například našli zchátralý a napůl zarostlý statek z roku 1812 a později narazili i na dosud neznámou vilovou čtvrť. V neděli jsem pokračovala v tradičním přijímání návštěv – tentokrát přijeli děda Michal s přítelkyní Marií. Opět mi přivezli dárky a tak se moje sbírka rozrostla o nové chrastítko a vymakaný dudlík. Děda si u nás při odjezdu zapomněl mobil, který dostal se štěstím zpátky v pondělí odpoledne – naše auta se totiž neplánovaně potkala zrovna když jsem jela na návštěvu k paní doktorce. Po zbytek neděle jsem byla dost čilá a k spánku mě nepřemluvil ani dudlík ani uložení do houpačky, kde obvykle spím, když zrovna nejsem v postýlce.

Všude samé sestřenice

2008-03-03T00:00:00.011+01:00

V neděli sedmnáctého února mě navštívili teta Míša se strejdou Jirkou a sestřenicí Nikitou, které se na hlavě usídlil velký blonďatý kohout. Přivezli mi spoustu dárků - první bodíčko s rolákem, dupačky, rukavice i hračky. O půl roku starší sestřenka se už plazí a tak hned vyzkoušela dečku s hrazdičkou, kterou mi koupili děda Michal s přítelkyní Marií. Problém byl, že se plazila velmi čiperně, takže se za chvíli z dečky odplazila pod stůl a do pusy strčila vše, co jí zrovna přišlo do cesty.

Zatímco táta s mámou chovali v náručí vykulenou sestřenici, mě si vzala do náruče teta, u které jsem hned usnula. Strejda si mě přes tátovy opakované výzvy odmítl pochovat - asi se bál, aby mě nerozmáčkl. Nevím však, zda za tím nebylo něco jiného, protože sestřenici choval v jednom kuse. V úterý se táta s mámou konečně domluvili a objednali vestavěnou skříň. Bude nám ji dělat stejný člověk, který nám už dělal kuchyň a měla by být hotová na konci března. Táta s mámou o tom sice ještě neví, ale rozhodla jsem se v ní zabrat několik poliček - přecejen s narůstajícím pupíkem rostou i mé požadavky na objem šatníku. V pátek ráno byl doma šrumec, protože stěhováci dovezli novou sedačku. Nejdřív nebylo jasné, zda se nebude muset stěhovat oknem, ale po odmontování nožiček nakonec s odřenýma ušima prolezla chodbou. Máma s tátou se na ní hned posadili, zatímco mě klidně nechali ležet ve staré postýlce. Hned po slavnostním uvedení sedačky do síně slávy (obýváku) začalo velké balení skoro všech mých věcí a v brzkém odpoledni odjezd za babičkou Inkou a dědou Mirkem do Litomyšle. Svoji první opravdu velkou cestu jsem zvládla na výbornou - celou jsem ji prospala zachumlaná v peřinkách v autosedačce. Ve Vysokém Mýtě jsem se sice začala trošku ošívat, ale brzy jsem zase usnula spánkem spravedlivých miminek.
Z hloubání mě brzy vytrhl hlasitý štěkot. Vítal mě pes Cézar - za normálních okolností vážená celebrita, nyní však v pozici lokaje, kterého si všímají jen jednou denně při procházce. Dům totiž kromě babičky s dědou a tety zcela opanovaly sestřenice Bára s Klárou. Hned po nakrmení jsem se připojila k holčičí partě, takže se jasně ukázalo, že v Litomyšli mají početní převahu holky.
Bylo nás tam celkem šest (a v neděli s prababičkou Boženou dokonce sedm), zatímco kluci se v koutě krčili jen dva (v neděli sice přijel strejda Tomáš, ale skóre pořád zůstalo vysoko v náš prospěch). V sobotu jsme s tátou vstali brzo (pro mě obvykle, pro tátu neobvykle) a vyjeli jsme na tříhodinovou vycházku. Začali jsme v třešňové aleji, u hromady hnoje zahnuli doprava na polní cestu a pak po cestě postavené z fondů EU doleva. Došli jsme skoro až k vesnici, ale těsně před ní se táta rozhodl střihnout to přes pole kolem vyvěrajícího pramenu přímo do Třetího lesa. Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko a tak lesní klid rušil jen zpěv ftáků a sem tam nějaký běžec. Celou cestu jsem buď počítala ovečky nebo pozorovala stromy. Odpoledne jsem vyrazila na svoji už druhou procházku - tentokrát byla kratší a kromě naší holčičí party se zúčastnil i táta. Jeli jsme do klášterních zahrad, kde táta ztropil pozdvižení, když tlačil můj a Klářin kočár vedle sebe a vůbec nepomohl Báře, která statečně odolávala vetřelcům při obraně ampliónu s vážnou hudbou.
V neděli nastalo velké balení - první se na cestu zpátky do Německa vydali teta se strejdou a sestřenicemi a půl hodiny po nich vyjel táta, který se chtěl cestou ještě zastavit v Krchlebech, odkud pocházeli moji předci. A skutečně, podařilo se mu najít jak část původní chalupy, kde bydleli praprapradědeček Václav s prapraprababičkou Josefou, tak jejich náhrobní kámen na hřbitově za kostelem. Tátu teď skoro týden neuvidím - bude příští týden dost cestovat a tak se máma rozhodla zůstat do pátku v Litomyšli.

Hlavička nahoře

2008-03-01T22:37:00.006+01:00

V pondělí jedenáctého února za mnou na tři dny přijela babička Inka. Nejen, že mámě dost pomohla s domácností zatímco byl táta pracovně v Barceloně, ale taky mě vzala na dvě procházky. A to přitom, chudák, Vážila cestu až z Orlických hor, kde společně s dědou Mirkem, tetou Evou, strejdou Tomášem a sestřenicemi Bárou a Klárou lyžovali. Bára prý byla velmi šikovná a ač stála na lyžích poprvé, skoro vůbec nepadala. Klárka zatím na lyžích ani na ničem jiném nestála, zato si však užívala horského sluníčka. Před odjezdem na hory koupil děda videokameru a poté, co na horách nafilmoval sestřenice, jsem si ve středu v podvečer zahrála ve svém prvním filmu i já. Děda totiž přijel vyzvednout babičku, a těsně předtím než ji odvezl zpátky na hory, mi dal první hereckou příležitost. Táta po příjezdu skoro nepoznal mé tváře - od pondělka se totiž díky pravidelnému přísunu dobrot dost nafoukly. Ještě jsem zapomněla zmínit, že mi babička Inka koupila knížku, kam se zaznamenávají všechny důležité události v mém dětském životě. Když je máma vyplňovala, udělala si z táty legraci a napsala, že "na svou první procházku jsem šla s maminkou Terezou a tatínkem Procházkou".
Ve čtvrtek jsem opět navštívila paní doktorku. Pozvala mě už na brzké ráno, takže jsem musela rodiče několikrát hlasitě upozornit, aby se konečně začali zvedat z postele. Váha tentokrát bez mrknutí ručičky potvrdila nadprůměrné otesánčí tempo a ukázala 3370 g (přírůstek 280 g za 9 dnů). Upírka se bohužel opět vyřádila a přes tátovy výhružné pohledy i můj statečný řev mi odebrala dvě zkumavky krve. Ještě, že mě neváží po upírských hodech - to by se totiž váha asi dost podivila. Máma se z ranního šoku odešla vzpamatovat ke kosmetičce a tak jsme doma s tátou na chvíli osaměli. Jelikož při lehu na břiše (ať už na tátovi nebo na mámě) je krajina dosti jednotvárná a výhledů pomálu, pokouším se poslední dobou zvedat hlavičku a zkoumat okolí. Na fotce jsem po krmení a rozhlížím se, odkud by mohl přistát nějaký zákusek. Všechny ranveje v dohledu byly bohužel obsazené, tak si zatím hodím šlofíka, než se nějaká uvolní.

Návštěva u prababičky a pradědy

2008-02-15T00:17:00.004+01:00

V sobotu jsem navštívila prababičku a pradědečka Procházkovi. Byla to moje první návštěva mimo domov a rodiče s lehkou obavou očekávali jak budu reagovat v novém prostředí. Návštěvu jsme spojili s oslavou prababiččina svátku. Oběd (prababička Jarmila připravila oblíbené farářovy kotlety a obzvláště vynikající šlehačkovou roládu) si máma a táta museli sníst každý sám. Rodiče si totiž bláhově mysleli, že budu spát, ale já jsem nejdřív omrkla okolní džungli plnou krásných kytek, chvilku jsem se nechala od prababičky chovat a pak jsem se přihlásila o nášup k obědu. Máma mě krmila a chovala asi hodinu, během které se táta naobědval a sdělil prarodičům poslední novinky. Zatímco praděda po očku sledoval neúspěšnou volbu prezidenta, táta šokoval prababičku zjištěním, že se její děda narodil jako nemanželský (i když se prapraprapraděda s praprapraprababičkou pár let po jeho narození vzali). Chudák máma se dostala k obědu až okolo čtvrté - to táta mámu vystřídal v chování a tak jsem hned musela zkusit, zda jsem nezapomněla šplhat. Kvůli večernímu přijezdu z návštěvy jsem procházku v sobotu už nestihla, ale vynahradila jsem si to v neděli. Rodiče mě tentokrát vzali jinam než minule a tak rodinných domků ubylo a přibylo činžáků a paneláků. Abych dodržela tradici, nasměrovala jsem je k další škole, abych měla porovnání a mohla si vybrat tu nejlepší. Procházka trvala asi 2 hodiny a domů jsme dorazili až za tmy. Cestou táta musel na chvíli zastavit kočárek, protože vjel kolečkem do něčeho velmi nepěkného. Máma mu pomáhala s dodávkou klacíků, kterými se kolečko snažil vyčistit, ale moc mu to nešlo. Mně se zastávka nelíbila a tak jsem hlasitě žádala o změnu. Uklidnila jsem se až poté, co kočárek začal opět drncat. Strašnické chodníky jsou naštěstí pro drncání jako stvořené - všude samá díra nebo záplata.

Návštěva prababičky a první procházky

2008-02-14T21:25:00.013+01:00

Předminulý víkend mě navštívila prababička Zdenka. Trošku sice hudrovala, že ji táta honil, takže se nestačila pořádně učesat, ale uznejte sami, že jí to na fotce moc sluší. Tátovi s mámou přivezla kopu řízků a návdavkem 2 karbanátky - na obém si rodiče moc pochutnali. U prababičky v náručí jsem byla moc spokojená - aby taky ne, když jsem byla houpána a zpívaly se mi písničky. V úterý minulý týden jsem se byla ukázat paní doktorce a rodiče netrpělivě očekávali, jaký údaj se objeví na váze. Ne že by snad jejich oči neviděly, že se mi tvářičky dost zakulatitily, ale nebyli si jistí, zda padla magická tříkilová hranice, abych už mohla vyzkoušet své nové fáro (kočárek) a juknout se ven. Mudře jsem se moc líbila a váze jistě také neboť mi naměřila 3090 g (přírůstek 470 g za 15 dní). Byl mi doporučen pobyt na čerstvém vzduchu, tak zkusím přesvědčit rodiče, aby mě vzali ven hned odpoledne. Upírka si na mě tentokrát pro tátovy výhružné pohledy netroufla, ale při odchodu z ordinace výhružně poznamenala, že příště si to vynahradí.

Jen co jsem se dopoledne trošku prospala a dostala pravidelnou mléčnou rentu, položili mě rodiče opatrně do kočárku a vyjeli jsme ven na první procházku. Rodiče mi sice ze začátku kočárek trochu okopávali, ale nakonec si zvykli dělat menší kroky, takže jsem mohla spokojeně usnout. Většinu cesty řídil táta a zatímco máma nakupovala, okukovali jsme s tátou nedalekou čtvrť plnou rodinných domků. Táta tam potkal svou bývalou studentku, kterou před lety učil na kytaru. Tátu vůbec nepoznala a považovala ho za spolužáka z VŠ, což jsem k tátovu věku považovala za nepřiměřenou lichotku.

Máma byla moc šikovná a objevila pekárnu a masnu s čerstvými dobrotami nesrovnatelně vyšší kvality než té, co nabízí Tesco nebo Albert. Hned další den jsme jeli na druhou procházku - tentokrát už byla trochu delší a trvala skoro 2 hodiny. Podívali jsme se na možnou budoucí školku i školu a omrkli všechna možná dětská hřiště v blízkém okolí - je jich tu opravdu dost. Nakonec máma ještě dostala chuť na pizzu a tak táta zkonfiskoval dvě k obědu v malém krámku, kde je prodávají v krabici s sebou. Když mě táta vyndal doma z kočárku, měla jsem dost studené ruce, takže jsem před uložením do postýlky byla nejdřív po právu přitulena a náležitě zahřáta. Chci taky poděkovat za všechny komentáře - táta mi je vždycky tlumočí a tak vím, že nejvíc se zatím činí prateta Věra ze Vsetína (5 příspěvků) a prastrejda Jirka z Pardubic (2 příspěvky). Babička Inka mi dokonce prostřednictvím příspěvku popřála k prvoměsíčním narozenínám a teta Jana ze Vsetína zas říkala, že sleduje můj blog každý den. Tak zkusím tátu popohnat, aby psal častěji. Jsem zvědavá, jestli se s komentáři připojí někdo z tátovy rodiny - všechny příspěvky jsou zatím z té máminy.

Kyčle a návštěva laktační poradkyně

2008-02-06T00:45:00.001+01:00

Mám teď trochu skluz s příspěvky, ale snad to táta brzy napraví. V předchozím příspěvku jsem již nestihla dodat, že mě předminulý víkend navštívil další příbuzný. Přijel se na mě podívat Milan a přivezl mi pěknou hračku. Jen škoda, že s ním nepřijeli 2 marodi - jeho přítelkyně Míla a strýček Ondra. V pondělí jsem s rodiči vyrazila na obhlídku kyčlí. V čekárně už čekalo 8 trpaslíků a tak jsem si skoro neměla kam sednout. Taky už jsem byla pěkně vyhládlá a začala se hlásit o svůj příděl mléka. Máma začala zuřivě hledat klidné místo pro krmení, ale než se vrátila z obhlídky budovy, táta mě houpal v autosedačce až jsem usnula. Zatímco byla máma pryč, do čekárny se přikodrcala další 2 mimina, takže začínalo být vážně těsno. Z plné čekárny byla vykulená stejně jako já. Tomu jednomu se vůbec nedivím, protože jeho máma 2x nabourala s kočárkem, než se trefila do úzkých dveří. Jejich maminy nedělaly s krmením žádné okolky a svým trpaslíkům daly cucnout přímo v čekárně, což pobavilo mámu, která se 10 minut bezúspěšně snažila najít klidný koutek. V ordinaci mě pan doktor drapnul do velkých rukou a začal mi ohýbat nožičky do krajních poloh. Surovec jeden. Dost mě to bolelo a navíc mi byla zima, takže celá budova slyšela mé opakované výzvy k okamžitému opuštění ordinace. Ty byly však vyslyšeny až poté, co mé nožky byly vyšetřeny speciálním přístrojem propojeným s počítačem. Výsledek vyšetření byl rozpačitý - za 6 týdnů se mám přijít ukázat a do té doby budu preventivně dostávat jednu plínku navíc. Ordinaci jsem opouštěla dost vyčerpaná, takže na jídlo jsem si vzpomněla až doma po vyndání z autosedačky. Za prožitá příkoří jsem však pokračovala ve stávce při krmení, takže hned v úterý došlo na návštěvu laktační poradkyně. Byla to moc příjemná paní, která dřív pracovala jako zdravotní sestra v porodnici. Mámě ukázala správné polohy při kojení a taky jak s tátou poznají, že správně cucám. Chtěla jsem se vytáhnout, takže hned poté co přišla jsem se ukázkově napila dlouhými doušky během 15 minut. Rodiče se ptali na dost věcí a dostali spoustu užitečných rad, čímž se mé šance na pokračování ve stávce rapidně snížily. Další den máma ještě tátu poslala koupit kojící polštář a musím říct, že si ho já i máma dost pochvalujeme. Mámu už tolik nebolí ruce a mě se na něm hezky leží, takže už si nemusím hrát na žirafu a natahovat tolik krk ke zdroji. Středu zakončilo pravidelné koupání. Tentokrát se odehrávalo v režii táty a taky mého řevu - to kvůli studené vodě, kterou napustila máma. Myslela jsem, že s otužováním začnu později...

Kýla a problémy s krmením

2008-01-31T01:17:00.000+01:00

V pátek jsem absolvovala vyšetření kýly v Thomayerově nemocnici. Předtím však ještě máma volala sestřičce-upírce kvůli výsledkům krevních testů. Upírka se mlsně olízla a pravila, že v krvi bylo málo železa, takže se to bude muset sledovat. Kýlu mi vyšetřoval mladý svalnatý chirurg a tak jsem se snažila být statečná. Hned v čekárně mi sice bylo do breku, protože tam čekalo asi 30 lidí, ale nás pidiženy naštěstí brali přednostně. Zatímco máma laškovala s automatem a snažila se z něj dostat první potvrzení o zaplacení poplatku u lékaře, byla jsem vyvolána a táta se mnou hrdě vstoupil do ordinace. Doktor si chvilku hrál s mým vystouplým pupíkem a pak nám sdělil, že šance na vstřebání není velká a časem asi budu muset na operaci. Na dotaz táty ohledně kýlního pásu odvětil, že je jeho nepřítel (toho pásu). Táta s mámou mají prý pupík sledovat a kdyby se kýla nedala lehce zamáčknout zpátky do bříška, mám se hned přijít ukázat. Jinak mám přijít tak jako tak za 6 týdnů. O víkendu jsem dost lenošila - bylo to částečně dáno tím, že jsem v noci moc nespala, z čehož zas neměli radost rodiče. Mámě se zdálo, že jsem si až moc zvykla na občasně noční krmení z lahve a nepiji od ní tak jako dřív. Ještě horší to bylo v noci z neděle na pondělí, kdy jsem vyhlásila stávku a tak mě táta krmil z flašky místo obvyklých 20 minut hodinu a půl. Mámě se má stávka nelíbila a tak na mě na pondělní odpoledne zavolala laktační poradkyni. Jelikož nevím, kdo nebo co to je zač, udělala jsem milostivé gesto. Dopoledne před návštěvou jsem totiž začala hezky bumbat a tak máma poradkyni odvolala. chudák máma, ještě nevěděla, co jí s mým krmením čeká v příštích dnech. Abych nadcházející hrůzy trošku kompenzovala, přikládám fotku s tátou ze sobotního dopoledne.

Žabák

2008-01-25T23:32:00.000+01:00

Ve středu mě opět čekalo pravidelné cachtání. Máma na něj sice skoro zapomněla, ale táta si to přihasil s foťákem, a tak mi bylo hned jasné kolik uhodilo. Nejdřív mě máma ještě v polospánku přenesla do koupelny, kde jsem si párkrát mohutně zívla.

Po nezbytných procedurách se špinavou plínkou se uskutečnil první ponor. Nevypadám při něm zrovna spokojeně - voda byla docela mokrá a přechod ze suché a vyhřáté postýlky moc náhlý. Lázeňské procedury byly tentokrát na mamce - táta fotil, tak aspoň slíbil, že mi to vynahradí v neděli.
Ve vaně jsem taky zkusila napodobit žábu a až na tu kýlu se mi myslím docela povedla. Ve čtvrtek následoval další odporný zážitek. Zdálo se mi to podezřelé hned, jak jsem na chodbě před ordinací uviděla další vykulená mimina. Všechna byla větší než já, ta školní o dost. Po chvíli čekání nás sestřička s manýry bachařky ze zvláštní školy pozvala dovnitř. Hned nás zas ale chtěla poslat zpátky domů - myslela totiž, že je mi víc než 6 týdnů. No jestli už v tomhle věku vypadám starší... Naneštěstí ji táta s mámou přesvědčili o omylu. Naneštěstí proto, že ke mně přiskočila sestřička-bachařka a bodla mi dávku tuberkulózy přímo do levého ramene. Nic nepomohlo, že jsem řvala jako na lesy. Rodiče ještě byli informování, že kdyby se objevila velká nebo naopak neobjevila žádná reakce, mám se prý přijít ukázat. To určitě. Tomu místu se pro příště vyhnu velkým obloukem. A ani nevím, jestli víc kvůli strachu z jehly nebo kvůli bachařce. Chuť jsem si ten den spravila alespoň tím, že jsem utvořila nový rekord v konzumaci mlíčka z flašky (75 ml). Od pondělka totiž dostávám mateřské mléko nejen od mámy, ale sem tam i z lahvičky. To proto, že jím dost nepravidelně a taky proto, že jsem trochu líná od mámy cucat. Přece jen je to větší námaha než nechat mléko vytékat z lahvičky přímo na jazyk.

Prvoměsíční narozeniny

2008-01-21T23:38:00.000+01:00

Dnes jsem oslavila své prvoměsíční narozeniny. Sice 5 dnů před původně plánovaným termínem porodu (26.1.2008), ale stálo to za to. Slavila jsem totiž dlouho do noci, zpěvem (řevem) pravidelně po každém probuzení.

Rodiče sice ráno vypadali lehce zničeně, ale to proto, že již odvykli vstávat s kuropěním (když ještě oba chodili do práce). Spokojeně jsem usnula právě ve chvíli, kdy mě táta spoutal v autosedačce a přehozením deky a fusaku s beránkem ze mě opět udělal malou Eskymačku.
Probudila jsem se až v ordinaci a váha tentokrát ukázala 2620 g a přírůstek 140 g. Po vážení ovšem nastal okamžik hrůzy. Paní doktorka mě pevně chňapla do spárů a odehnala starostlivého tatínka. Sestřička využila situace, nepozorovaně se ke mně zepředu připlížila a bodla mě jehlou přímo do žíly na levé ruce. Snažila se ze mě vysát všechnu krev, upírka jedna. MUDra ji naštěstí včas zarazila, ale přesto jsem po celou dobu této odporné akce dávala velmi hlasitě najevo svou nespokojenost.

Paní doktorka se mi taky zapomněla podívat na kýlu, takže nás táta musel připomenout. MUDra potvrdila, že se mi kýla trochu zvětšila, ale říkala, že to je úplně normální. Tak jsem zvědavá, co mi na ní řekne chirurg v Thomayerově nemocnici. Cesta autem zpátky probíhala jako vždycky, protože jsem blaženě usnula.
Poslední dny se také roztrhl pytel s návštěvami. Postupně mě viděli dědeček Michal s přítelkyní Marií, prababička Jarmila, pradědeček Miroslav, prababička Zdeňka a babička Miloslava. Přivezli mi různé dárky i praktické věci, takže jsem dostala třeba měkoučkou osušku s žínkou, teploměr do vaničky, dečku s houpajícími se zvířátky, zlatý svatováclavský dukát a sluníčko nad přebalovací pult. Má sbírka darů se utěšeně rozrůstá, protože kupu jsem jich dostala už před časem od babičky Inky, dědy Mirka, tety Evy a strejdy Tomáše - bylo jich tolik, že je ani nespočítám.
Rybu, zabavenou sestřenkám, nepočítám mezi dary - jsem přece její opatrovnice a navíc by ve Stralsundu mohla chytit mořskou nemoc - je totiž sladkovodní. Jsem malinká, krásná a pro velkou část rodiny navíc první vnouče a pravnouče, takže dary přibývají a já si užívám toho, že mě všichni včetně rodičů rozmazlují. Jen jsem zvědavá, jak dlouho jim to vydrží.

Šplhoun a hamoun

2008-01-19T22:56:00.000+01:00

V pátek jsem překonala rekord. Při přebalování jsem totiž spotřebovala hned 3 čisté plenky, protože 2 z nich jsem stihla zneškodnit ještě než mi byly řádně připevněny. Taky už docela obstojně šplhám - zvlášť dobře mi to jde, když ležím u táty na břiše. Táta mě totiž vždycky přikryje dekou od hlavy až k patě, a tak jsem za šplhouna, abych aspoň jednomu oku umožnila nakouknout ven. A že je na co mrkat. Odpoledne mi třeba rodiče pověsili nad přebalovací pult první obrázky - Rákosníčka a Malou Čarodějnici s havranem. Taky nedávno zkonfiskované muzikální sluníčko se už poslušně kinklá na svém hřebíčku a sem tam mi zahraje písničku na přání. A abych těch hraček neměla málo, dostala jsem ještě nad postýlku zavěšené zpívající plyšáky. Akorát nevím, jestli už na ně dosáhnu - v noci to tajně zkusím! Dnes jsem se taky skamarádila s plastovou rybkou od sestřenek, ale naše přátelství bohužel nemělo dlouhého trvání. Když táta uviděl, že se snažím piraňu nacpat do pusy, hbitě mi ji zabavil. Jako náhražku jsem aspoň dostala pořádně napít - poslední dva dny už totiž sosám z obou zdrojů. Večer jsem se ještě neplánovaně koupala a tak vyšlo najevo, že se má kýla lehce zvětšila. Jsem zvědavá, co na to v pondělí řekne MUDra.

Druhá návštěva u paní doktorky

2008-01-16T17:27:00.000+01:00

V pondělí a úterý jsem měla blinkací dny - po několika krmeních jsem si výrazně ublinkla. Mámu jsem tím dost vylekala a tak se s tátou rozhodli omezit mléčné dávky a dobu kojení. Prý abych se nepřejídala. Rodiče si totiž myslí, že jsem přibrala i vyrostla a tak byli moc zvědaví, jak dopadne dnešní druhá návštěva u paní doktorky. Nejdřív mě dala na váhu, hned potom položila na metr a nakonec mi změřila obvod kebule. Rodiče jsem potěšila, protože jsem za posledních 9 dnů udělala docela pokrok. Vážím už 2 480 g (přírůstek 260 g), měřím 48 cm (o 3 cm víc než minule) a obvod hlavy mám 33,5 cm (jen 119 milionkrát menší než obvod rovníku). Samo sebou jsem si vykoledovala pochvalu od paní doktorky za nadstandardní přírůstek. Hned jsem to oslavila a vyčůrala se u paní doktorky v ordinaci. Mámě paní doktorka sdělila, že kojit mě má dle mé chuti a určitě neubírat i když budu blinkat - ve třetím týdnu života je blinkání totiž normální. Taky noční přestávku prý může prodloužit až na 5 hodin - no nevím, hlad mám zatím vždy nejpozději po 4 hodinách. Paní doktorka mi dnes taky našla trošku zvětšený pupík a tak jsem se dozvěděla, že mám kýlu. Ale prý to zatím není nic vážného. Víc se dozvím na další kontrole v pondělí, kdy taky dostanu očkování proti TBC. Navíc mi MUDra bude brát krev, malovat krevní obraz a kontrolovat jaterní testy. Ach jo - už abych to měla za sebou.

Nedělní koupání

2008-01-13T23:42:00.000+01:00

V neděli jsem se zase koupala. Tentokrát už byl táta šikovnější a i když mu máma musela trochu pomoct, zvládl nejenom držet, ale i umývat. Protože jsem si chtěla být jistá, že se ze mě nestane nedobrovolný potápěč, držela jsem se křečovitě tátova ukazováčku, až mi při tom zbělely prstíky. Rodiče udělali pokrok - voda byla tentokrát akorát. Máma se dnes radila se sestřičkou na telefonu, zda mě má krmit častěji než každé 3 hodiny. Poslední dva dny se totiž budím už po 2,5 hodinách a hlasitě se domáhám výživného. Přes tátovo naléhání mě máma hned nenakrmí, ale cpe mi dudlík, který cucám tak silně, že se div nerozpadne. Naštěstí jak sestřička tak teta Eva dnes potvrdily můj oprávněný nárok na častější dávku, takže se večer situace zlepšila a já za to možná nechám mámu s tátou tuhle noc vyspat. V noci na neděli jsem totiž měla hlad a tak jsem se připomínala každé 2 hodiny. Hezky pravidelně.

V hrsti

2008-01-13T22:05:00.000+01:00

Tahle fotka je ze čtvrtečního šplíchání, kdy se mi do plenky povedlo udělat Boba s Bobkem najednou - hned poté, co mě máma poprvé totálně přecpala. Můj zadeček tak musel chtě nechtě pod vodu a zrovna když jsem byla v nedbalkách, táta popadl foťák. Jak vidíte na fotce, modlím se, aby už rodiče pustili teplomet, protože bez něj je mi v koupelně zima. Máma se chvilku bála, abych z toho přejedení nepuknula, ale uklidnila jsem ji mohutným zakrákoráním. Zatím mě má máma v hrsti, ale až vyrostu...

První koupání s tátou

2008-01-10T23:47:00.001+01:00

Tak mě ve středu táta poprvé koupal. Těšil se na to už od neděle, jenže v pondělí mi paní doktorka povolila maximálně 2 koupání týdně. Na fotce mě máma drží za nohu, protože jinak při přebalování dost kopu. Ostatně na pořádný kopanec mám patřičně velkou nohu a rodiče v nestřežené chvíli už nejeden schytali. Táta napustil vaničku, ale mámě se voda nezdála dost teplá, a tak ho přinutila ji ohřát. Mně se zase zdála teplá až moc, takže jsem s ponorem chvíli váhala. Koupání se mi ale jinak docela líbí. Poté, co mi rodiče vrátili do postýlky beránčí fusak po sestřenkách, spím zase jako dudek. Zvlášť když mě táta nosí tři čtvrtě hodiny a zpívá mi k tomu písničky. Nejradši mám zatím Hvězdu na vrbě a Ovečku. Táta dnes zašel do archivu a našel mi praprapraprapradědečka Procházku, který se narodil v roce 1811. Večer mě začalo bolet bříško a tak se budím každou hodinu. Je to asi z těch česnekových těstovin, které vařil táta ve středu k večeři a to přesto, že tam dal jen poloviční dávku česneku. Naštěstí mám kapky proti větroňům, tak se to snad brzy zlepší.

Poprvé u paní doktorky

2008-01-09T00:58:00.000+01:00

V pondělí 7.1.2008 jsem byla poprvé u své paní doktorky. Našel ji táta a musel ji dost přemlouvat, aby mě přijala, protože hned před ním odmítla jednu paní, která chtěla přihlásit své dítě. Cesta do ordinace proběhla hladce i přes psí počasí (déšť se sněhem) - táta už se naučil používat bezpečností pásy spolu s autosedačkou a navíc se vyhnul popeláři, který mu chtěl podle zablokovat jednosměrku. V čekárně mě skoro probudil chlapeček, který při přebalování řval, jako kdyby mu dávali špinavou plenku. Paní doktorka mě nenechala dlouho čekat a zatímco jsem spala, povídala si s mámou a tátou. Pak poručila tátovi, ať mě vysvleče do naha, a položila mě na váhu. Máma protáhla obličej, protože jsem vážila 2220 g, což znamenalo, že jsem od propuštění z porodnice před 3 dny přibrala 30 g. Nevím, co víc by máma chtěla. Paní doktorka taky mámu s tátou pokárala, že mi málo myjí pupík a že mě moc často koupou. Taky vyvrátila teorii mámy (která by mě nejraději držela v iglú), protože říkala, že mám být pěkně v teple. Dostala jsem předepsány kapky proti větrům a vitamíny proti křivici a taky exkluzivní nabídku na očkování proti tuberkulóze. Na další návštěvu jsem se objednala na 16.1.2008 v 15.00 - doufám, že tam paní doktorka bude včas.

S babičkou Inkou a dědečkem Mirkem

2008-01-09T00:29:00.002+01:00

Tak se na mě přijeli podívat babička a dědeček z Litomyšle. Mámě a tátovi přivezli kachnu a štrúdl, což oba kvitovali s povděkem, protože na vaření jídla jsem jim opravdu nenechala moc času. Taky dovezli další várku vánočních dárků, takže večer máma s tátou konečně oslavili Vánoce. Babička i děda mě chvíli chovali v náručí; děda se ale trošku bál, aby mě nerozmáčkl. Hlad jsem dostala zrovna, když dospěláci servírovali oběd, takže mě táta musel hezky chovat, houpat a zpívat než se máma najedla.

U táty po první noci doma

2008-01-09T00:15:00.001+01:00

Tak už jsem doma! Pustili mě z porodnice v pátek, 4.1.2008 odpoledne. Táta pro nás přijel autem a k nám do pokoje vešel obtěžkán zavazadly - na zádech krosnu, v jedné ruce obrovskou igelitku s oblečením a v druhé autosedačku. Rodičům docela trvalo než mě oblékli a na dvacetiminutovou cestu vytopeným autem jsem dostala bodíčko, dupačky, ponožky, kabátek, kombinézu, zavinovačku a čepičku. Nadto mě ještě strčili do fusaku velikosti odpovídající tak šestiletému dítěti a pak se strašně divili, že nešly zapnout bezpečnostní pásy v autosedačce. Tátovi chvíli trvalo, než autosedačku správně připoutal a to přesto, že si to při jejím nákupu nechal názorně předvést. Asi už na něj doléhá skleróza. Z nového prostředí jsem trochu vykulená, ale v postýlce se mi spí dobře a tak se po ranním nášupu blahosklonně svalím na tátu, který z toho chrochtá blahem.

První Silvestr s mámou a tátou

2008-01-09T00:05:00.001+01:00

Máma přesvědčila tátu, aby nám nechal udělat společnou fotku a poslal ji jako novoroční přání. Táta hbitě odchytil sestřičku a výsledek vidíte. Táta má na obličeji roušku, protože se ještě stále necítí zcela fit. Anebo si ji možná vzal proto, aby ukryl (neúspěšně) skoro dvoutýdenní fousy. Po focení si táta sbalil fidlátka a odjel navštívit prababičku Jarmilu a pradědečka Mirka. Večer se k nám ale ještě vrátil a přivezl mámě farářovy kotlety (maso) a roládu, což dobře udělal, protože mámě nemocniční strava začíná lézt krkem.

V bezpečí

2008-01-08T23:54:00.000+01:00

U mámy jsem v bezpečí. Právě jsem si dala silvestrovský oběd a máma chce, abych si říhla. Jako kdyby nevěděla, že se to ve slušné společnosti nedělá. Nakonec jsem jí ale jako poslušná dcerka vyhověla a máma mě za to (předtím) chlapsky poplácala po zádech. Zkoušela jsem u ní usnout ve vzpřímené poloze, ale za chvíli ji to přestalo bavit a tak mě položila zpátky do postýlky. Táta cvakal foťákem jako o život, až ho máma musela napomenout, aby nerušil mé dětské sny.

Na Silvestra stále s hadičkou

2008-01-08T23:53:00.001+01:00

Na jednotce intenzivní péče mě shledali normální a tak jsem byla převelena k mámě na pokoj. Pocit obra z JIPky se vytratil - teď jsem za trpaslíka já. V nosu mám pořád ještě hadičku, ale velmi rychle se jí zbavím, protože sestřičkám ukážu, že už s mámou zvládáme krmení i bez ní. Táta mě furt přemlouval, a protože dnes zařídil správně teplou vodu při koupání, tak jsem mu ukázala obě očka. Máma netrpělivě očekává, kdy začnou hnědnout. Mně je to putna a tak si zatím nechávám modré po tátovi.

Máma se o mě vzorně stará

2008-01-08T23:25:00.001+01:00

Teď mě vidíte v pletené čepičce a ponožkách, které jsem dostala půjčené od sestřiček. Podle mámy je sestřičky pletou samy ve volném čase a z vlastních prostředků. Klobouk (čepičku) dolů! Máma se o mě vzorně stará a každé 3 hodiny mi nosí mlíčko, přebaluje mě a koupe mě. Dnes při přebalování a koupání asistoval i táta. Akorát příště potřebuji teplejší vodu - nejsem přece lední medvěd. Už jsem si také prvně cucla mlíčka přímo od zdroje a jde mi to moc dobře. Společnost mi teď dělá rybička, kterou mi dovezli teta Eva a strejda Tom, když jí předtím zabavili sestřenkám. Doufám, že se na mě sestřenky nezlobí.

Na jednotce intenzivní péče

2008-01-08T23:15:00.000+01:00

Tak se za mnou po týdnu přijel táta zase podívat. Ne, že by snad nechtěl dříve, ale ulehl s chřipkou a nechtěl mě nakazit. Hned druhý den po mém narození se za mnou kromě táty přijeli podívat babička Inka a dědeček Mirek, kteří mi přivezli oblečení, jídlo a vánoční cukroví. Než jsem ale stačila ochutnat, máma mi ho všecko snědla. Až budu velká, vrátím jí to i s úroky. Na Štědrý den za mnou opět přijeli babička s dědečkem a také prababička Jarmila, která přivezla dobroty, kytku pro mámu a pozdravy od táty. Pořád mám ještě hadičku v nose kvůli podpoře dýchání, ale snažím se ji zakrýt dudlíkem od táty.

První fotka s mámou a tátou

2008-01-08T23:06:00.000+01:00

Táta i máma jsou na mě náležitě pyšní a tak jsem svolila, aby se se mnou vyfotili. Hned poté ale spěchám do inkubátoru, protože je mi dost zima. Taky se mi hůř dýchá, a tak mi večer táta zařídí přeložení na jednotku intenzivní péče. Tam mě napojí na zařízení, které mi pomáhá dýchat, než to zvládnu sama. Přestože jsem se narodila o něco dřív, jsem na pokoji největší miminko. Všude kolem samí trpaslíci. Naštěstí brzy dostanu od sestřiček pletenou čepičku a ponožky, takže už ze mě není tolik vidět a nevyčnívám.

Těsně po porodu

2008-01-08T21:22:00.001+01:00

Tak to jsem já, Šárka Procházková. Narodila jsem se 21.12.2007 v 15:48 v pražském ÚPMD v Podolí. Vážím 2150 g, měřím 45 cm a na svět mrkám o 5 týdnů dřív než máma Tereza a táta Martin předpokládali. Chtěla jsem totiž tátovi udělat radost a stihla jsem to ještě poslední den ve znamení Střelce. Na svět mi pomáhaly paní doktorky Števíková a Dlouhá a moc příjemná porodní asistentka paní Z. Nováková.